S velikonočním zajíčkem jsme se poznali už před rokem, když jsme ho zachránili před záludnými čokoládožravými skřety. A tak letos neváhal ani chvíli, aby si nás pozval na svůj velikonoční zámek, kde už se chystal na pondělní nadílku. Ale jak ho známe, určitě zas bude potřebovat s něčím pomoct! Už v našem vlastním autobuse jsme měli čas poznat nové kamarády při hraní karetních her a povídání o tom, co nás tentokrát čeká. A taky jsme se zakousli do svačin, když už je v baťůžcích máme, a je to vůbec fajn, když pan řidič s úsměvem řekne, ať ty drobky smeteme na zem, vždyť tam stejnak bude zametat. A už lezeme z autobusu a to opravdu bezmála před opravdickým zámkem!


Točité schody nás vedou do naší plyšákárny (to je totiž taková místnost, kde se všude válejí plyšáci, které si můžeme půjčit na noc, a taky knížky s pohádkami a komiksy a dinosaury, ale knihovna jí fakt neříkáme, protože plyšákárna zní o hodně líp) a hned za ní je obrovský sál s promítacím plátnem (jupí, tentokrát bude večer fakt kino!) a pódiem, tady se ale bude řádit na diskotéce!


Ale nepředbíhejme! Ta nás přece čeká jako vždycky až poslední večer. Tak zpátky do čtvrtka. Kromě pěkných pokojíčků měla tahle základna ještě jeden bonus. Vlastní zoo! No fakt, zoo, a uvnitř v budově! Našly jsme tu v teráriích chameleony a Agamy a různé rybičky a moc hezké velké šváby (pro ty leguány) a taky černozeleného hada, kterého prý nemáme vypouštět ven. No, stálo to hodně úsilí, ale přemohli jsme se a nevypustili ho.


A je čas si zahrát seznamovací hry a vůbec se všichni skamarádit! Ale už aby taky přišel zajíček a pověděl nám, co nového, hned se jeden z nás ptal: „A kdy už teda ty Velikonoce ukradnem?“

Velikonoční zajíček nás očekával hned po ránu, aby nás seznámil s tím, co nás tentokrát čeká.

„Milí kamarádi, zas vás rád vidím po roce ve svém velikonočním zámku, kde už se všichni chystáme, abychom zas jednou to koledování a všechno zvládli! Ale tedy... asi od vás opět budu potřebovat trochu pomoct...“

No, neříkali jsme to?

Ale ještě nejdřív nás zajíček seznámil se svými společníky, kteří v zámku odpočívají, než přijde čas na jejich svátky, a když už tam jsou, a protože je zajíček vůbec trochu nešikovný, pomáhají mu Velikonoce zařídit.

A tak jsme se všichni poznali s Leprikónem, to je takový zeleno-zrzavý chlápek v klobouku, který prý hlavně v Irsku a na konci duhy schovává poklady, vílou Zubničkou, která měla na starosti nejen, kdyby nám náhodou vypadl zub (a zrovna žádný nevypadl, ale fakt jsme se snažili), ale tak vůbec naše zdraví. Vánočního elfa jsme mohli kdykoliv poprosit a on nás taky přečaroval na elfy (takže nám dal čapku a dokonce nám vyrostly špičaté uši), a jako elfové jsme mohli nějakému kamarádovi vyrobit dáreček, zabalit ho a někde na základně schovat (ale jako zas aby ho našel). Noo, a pak tam byla ještě docela hodná čertice, tedy hodná jen do chvíle, než někdo opravdu moc zlobil, pak se z ní stala o něco zlejší čertice!


Ale on vlastně nikdo pořádně ani nezlobil. A ještě abychom nezapomněli, přišel za námi i duch narozenin! To jsme teda ani nevěděli, že někdo takový existuje, ale hned nás o tom přesvědčil, protože zrovna jedna z nás měla ten den narozeniny, a tak fakt od ducha dostala dáreček a ještě si mohla vybrat plyšáka. Tak teď už víme, kdo za to může, když chceme koloběžku, Xbox a ještě koně a dostaneme k narozeninám jen jedno z toho. A to nikdy koně. Tak jsme si to taky s duchem vysvětlili, jak to má na ty narozeniny správně fungovat.


A pak zajíček pokračoval: „Ale jeden z našich no... hm... kamarádů... nám tu schází. Skřítek Grinch.“

A my jakože ne, že Grinch není žádný kamarád a že krade a tak.

„Víte, on Grinch krade, to ano, taky zlobí a vůbec je pořád nabručený, ale já bych chtěl, abychom mu dokázali, že jsou Velikonoce krásné a veselé, a vůbec je super hrát hry s kamarády. Pomůžete mi?“

A my teda že asi jo, no přinejmenším uvidíme. Od té chvíle bylo jasné, že když se někomu ztratila bačkora nebo mikina, určitě ji ukradl Grinch! Leckdy byl tak záludný, že ji ukradl a pak nechal ležet pod křovím na hřišti.

„A kde máš kartáček?“
„Co já vím? Zeptej se Grinche!“


Ale že to s Grinchem nebude jen tak jsme poznali už za chvíli. Zajíček pro nás na hřišti poschovával sladkosti a kartičky, ale jak to Grinch zjistil, hned je běžel ukrást. A tak jsme se s ním konečně potkali a museli je posbírat dřív než on a dřív než se nás jeho pochopové chopí.


Pak když jsme se najedli, přišel čas připravit se na další velikonoční hry. A k tomu samozřejmě patří vytvořit si naše vlastní speciální a nerozbitná vajíčka (no skoro nerozbitná, když něčím hodně dlouho házíte o zem, narazíte na limity nerozbitnosti), a že si je udělali i nejmladší z nás.


A pak také pomlázky, které jsme se naučili plést, teď už vždycky budeme vědět jak na to... no nebo si to na táboře zas za rok připomeneme.


A pak jsme se vrhli do soutěžení, s vajíčky na lžíci běhali snad přes celé pole, a že nám spadly jen občas.


Pomlázkami jsme pomlátili, co nám přišlo do cesty, takže nejen nafouknuté balonky s bonbony, ale hlavně vedoucí, když se zrovna nachomýtli, a i zajíček dostal do kožichu.


Den však zdaleka nekončil. Grinch asi skřípal zuby, jak si Velikonoce užíváme, a tak se nám pomstil. Ukradl nebohé čertici vidle a i s nimi se schoval v pekle, kde na nás přichystal past! Jak se sluníčko ukládalo za pole a lesy, vyrazili jsme čertici hledat. Svěřila se nám, že se teď hrozně stydí se vrátit do pekla, když nemá vidle. A tak my, ať tam nechodí, co taky v pekle. Jenomže ona jestli se tam nevrátí, nebude se moct přichystat na 5. prosince a všichni dobře víme, co se tou dobou děje, že? No tak s tím jsme museli něco udělat a vydali se do pekla místo ní. Protože když se nám podaří najít kouzelné zářivé křišťály, mohla by si vytvořit vidle nové.

Ale v pekle to není jen tak. Obcházejí tam totiž prokleté duše, a kdyby se nás některá z nich dotkla, těžko najdeme cestu zpátky. A co teprve, když nás objeví Grinch, co tam slídí a čeká na nás? Naštěstí se nám podařilo přízraky přesvědčit, aby nám poradily cestu (a že si leckdy vymýšlely tak záludné hádanky a úkoly, že nám to dalo zabrat) a nakonec jsme utekli i Grinchovi. Ten se zas bude vztekat!

Nakonec s námi však Grinch zase vypekl, i když jsme v pekle splnili, co jsme měli. Křišťály byly prokleté a čertice si místo krásných vidlí vyrobila sotva co jiného než vidličku. A tak se musela nechat Grinchem přesvědčit, že mu pomůže. A on si došlápl na další z postav a ukradl víle Zubničce všechny její zoubky a rozházel je po louce. Tak jsme se je vrhli hledat, ale Grinch i čertice se nás snažili zavřít do pekelného kruhu. Ještěže měla Zubnička kouzelnou moc nás osvobodit (protože i když jsme se mohli osvobozovat sami, tak nějak nás víc bavilo zdrhat před Grinchem než osvobozovat kamarády). A tak zas všechno dobře dopadlo.


A my se mohli vypravit na hledání Leprikónova pokladu! Navedlo nás k němu hned několik zapeklitých úkolů, protože Leprikón si z druhých rád dělá srandu a nenechá svůj poklad najít jen tak. Když došlo na společné zpívání jakékoliv písničky o zajíčkovi i naši vedoucí se dostávali do úzkých.

„Zajíc sedí v díře...“
„Ne! Má tam být jamce!“
„Zajíc sedí v jamce...“
„Ne! Zajíc ve své jamce sedí... sám.“
„Sedí sám, sedí sám, sedí sám!“
„Ne, to jsi řekl mockrát!“
„A jak je to dál!“


Ale všechno jsme to zvládli a k pokladu se dostali. Jenomže Grinch tam byl první... I Leprikón si vzteky málem snědl svůj klobouk, když nám Grinch vyfoukl poklad před nosem. Ale naštěstí Zubnička věděla, kde by mohl být. A tak jsme vyrazili k větrnému mlýnu v Ruprechtově.

Ale před Grinchem jsme se museli mít celou cestu na pozoru, aby nás nespatřil, že jdeme k pokladu správně a nepřemístil ho. A tak jsme se měli na pozoru a povídali si a užívali si krásný den a lesy a políčka a všechno kolem. Pak už byl cíl naší cesty na dohled.


A nám se podařilo vyfouknout Grinchovi poklad přímo před čumákem! Ale už jsme se mu ani neposmívali, i jsme mu došli říct, že to se nedělá, krást nám poklady, a že bychom se radši místo toho měli skamarádit. No a on že si to rozmyslí. Tak uvidíme zítra a ani se nám nechce věřit, že už je to poslední den! Nespletli se vedoucí a neodjíždíme až pozítří? Nebo klidně za týden.


Vymysleli jsme plán. Nejlépe Grinchovi dokážeme, jak jsou Velikonoce zábavné a jak je mít kamarády skvělé, když ho donutíme hrát s námi hry. A tak jsme si ho odchytili a za ruku ho přivlekli, aby si s námi zahrál čertovskou hru...


... hledal další z Leprikónových pokladů a i se zajíčkem si užil zábavu.


A víte co? Povedlo se! Grinch si zahrál, a když jsme pro něj i nakreslili dárečky, tekly mu bezmála slzičky po zelených chlupech.


A tak jsme to zvládli, a že to byla makačka, ale zábavná! Máváme velikonočnímu zajíčkovi, a že se zas uvidíme za rok. Ale co bude dřív? No přece už za chvíli tábory!

https://volnycasdeti.cz/letni-tabory-2019


Zobrazit fotogalerii