Jumanji: Objev tisíce světů!

 

Na samém konci prázdnin jsme se vydali ještě na jeden tábor, než zase chtě nechtě vyrazíme do školy. Po všem, co jsme v létě zažili, může nám přinést ještě něco nového? No to asi těžko! Přesto nám zvědavost nedá a hned se ptáme, o čem asi bude tábor s názvem Jumanji? Jakože samozřejmě nás hned uvítali, jako že jsme přijeli do džungle. Pravda stromy všude kolem byly, i docela vysoké, ale všechno ostatní jako liány, jaguáry a piraně v potoce jsme si už museli domyslet sami.


Ale to už hned hrajeme seznamovací hry, poznáváme spoustu fajn vedoucích a praktikantů, někdo furt okolo pobíhá v maskovaném vojenském klobouku a čeká nás ještě táborák, takže všechno dobrý, prostě jako na táboře.


U táboráku si nás vedoucí v klobouku svolá, aby nám pověděl cíl našeho tábora. „Takže dobrodruhové,“ to jakože asi myslí nás, „přijeli jsme speciálně na tohle místo, protože to není jen tak obyčejné místo.“ To jsme si mohli myslet, teď nás bude ukecávat, že jsme v té džungli. „Vypráví se tu legenda,“ pokračuje. „Že do jezera nedaleko odsud někdo vhodil tajuplnou hru Jumanji. Povídá se, že jsou různé druhy této deskové hry a ta, co se skrývá zde v okolí, dokáže hráče přenést do všech možných světů, které si jen představí. A když se nedávno jezero rozvodnilo, hru to mohlo vyplavit do nedalekého lesa a my…“

Tak už to zkrať, prostě jdeme hledat nějakou deskovou hru, tak šup a jdeme. Už se pěkně stmívá, ideální chvíle!

Vedoucí v klobouku s námi nešel a jen nedočkavě vyzvídal vysílačkou, jak jsme na tom, a my tajně odposlouchávali.

„Tak co už ji máte? Že by byla fakt skutečná?“

A skutečně jo! V lesním úkrytu se skrývala desková hra. Rozložili jsme ji a odhalili vyobrazení světů, do kterých dokáže hráče vnést, fíha, to vypadá zajímavě…


„Tak víte co?“ pokračoval vedoucí. „Zkuste tam postavit figurku a kostku, schválně, co se stane!“ Však co by se taky mohlo stát…
„Už běžím k vám, ale kde to jsem, vůbec vás nikde nevidím!“
„Pojď za světlem,“ radí mu jiný vedoucí do vysílačky. „Ach jo, ten se fakt ztratí i cestou ze záchodu…“
„Hej to je divný, tady to fakt vypadá úplně jak v džungli… tyjo… to je opravdická liána!“

Mlčky posloucháme, co si to vedoucí říkají, ale určitě je to jenom taková hra…

„Tady něco je… něco tu praská v křoví!“ Určitě kanec! „To-to-to je panter, úplně černý a…“

Ve vysílačce strašlivě zapraskalo a pak… ticho…

„PROMLOUVÁ K VÁM HLAS HRY JUMANJI!“ temný hlas zaduněl celou jídelnou a nám naskočila husí kůže. „GRATULUJI VÁM, PRÁVĚ JSTE VSTOUPILI DO HRY. OČEKÁVEJTE PŘÍCHOD STRÁŽCE HRY A DOZVÍTE SE JEJÍ PRAVIDLA.“


Vysílačka ztichla a my se nahrnuli k zábradlí terasy. Všude už byla úplná tma, zírali jsme, jestli někde něco uvidíme… a skutečně, v dálce se rozzářila světla.

„Blíží se to k nám!“ zašeptal někdo. Postupně se okolo blížících se světel zjevily obrysy tří postav a pak se nám odhalily v plné kráse… no kráse…


„Tyjo Darth Vader a s Thorovým kladivem…“
„A s ksichtem maršmelouna…“
„To jsou určitě jen vedoucí v maskách hele,“ špitl jeden z nás.
„ANO, TO JSME,“ oznámila prostřední postava. „PROTOŽE VAŠE VEDOUCÍ POSEDL DUCH HRY A NEVRÁTÍ JE DO LIDSKÉ PODOBY, DOKUD HRU NEDOHRAJETE AŽ DO KONCE.“ Tak to nám docela vzalo vítr z plachet.
„KAŽDÝ DEN JEDEN Z VÁS BUDE VRHAT KOSTKOU A VRH ROZHODNE O VAŠEM OSUDU. POKAŽDÉ NAVŠTÍVÍTE JEDEN SVĚT A JEHO PŘÍBĚH BUDETE MUSET DOHRÁT AŽ DO KONCE, ABYSTE SE MOHLI POSUNOUT DÁL. DOKUD NEDOHRAJETE HRU, ZE SVĚTA JUMANJI SE NEVRÁTÍTE. PŘEJI VÁM HODNĚ ŠTĚSTÍ VE HŘE!“

A hlas zmlkl a tři přízraky zmizely opět ve tmě. Z dálky se se ozývalo jenom tiché šeptání, které znělo něco jako: „Hej jdeme správně, já si nevidím ani na nos.“

„Jo, asi jo, pozor volejbalová síť! Víc doleva!“

A pak hlasy umlkly úplně a my byli plní dojmů a potřebovali hned sdělit vedoucím, co jsme se dozvěděli, jaké světy nás asi čekají a hlavně jestli se nám taky dostane do rukou Thorovo kladivo.


První vrh kostkou přišel hned následující ráno. Jak kostka dopadla na hrací desku, odevšad se vyvalil kouzelný kouř a my se ostentativně rozkašlali. Snad nebude naším prvním světem peklo… vybraný hráč zvolil jednu z karet, které určí, v jaké postavy se proměníme. A karta už se otáčí!


Jen chvilku se zamyslíme nad pronesenými verši a v oblaku kouře už se zjeví samotná profesorka McGonagallová…

... ale pozor, není sama, vedle ní vystupuje i… je to Hagrid, když má vousy? Vlétne do místnosti jak podrážděný krkavec, až se všichni postavíme do pozoru.


„Studenti, dávejte dobrý pozor!“ štěkne na nás. „Během tohoto léta jsem dostal od profesora Brumbála pokyn, abych během této letní výuky… zdůrazňuji, rozumíte všichni, letní výuky, vybral mezi vámi ty nejschopnější hráče famfrpálu, kteří dostanou příležitost zúčastnit se turnaje v nadcházejícím školním roce. Takže místo toho, abych strávil léto četbou vzácných knih a rozhovory s někým dostatečně inteligentním, tedy sám se sebou, zde musím trávit čas s vámi!“

A už je to jasné. „Snape, proč máte vousy?“ osmělí se jeden z nás.
„Studente!“ zasyčí Snape. „Připomeňte mi na naší příští hodině lektvarů, abych na vás osobně vyzkoušel účinnost odvaru z mandragory, který mimo jiné slouží vhodně k uspávání draků.“ Dotyčný student posmutní a nikdo už se neodváží nic namítat, natož se na něco ptát.

Stačilo tedy vylézt ze zakouřené jídelny a už jsme kráčeli po pozemcích bradavické školy. Nečekal nás jenom výcvik ve famfrpálu, ale také další lekce. Z poloviny z nás se stali studenti Nebelvíru a půlku si odebral Snape jako zmijozelské. Svým jasnozřivým okem vybral přesně ty oddíly, kterým to naprosto vyhovovalo!

Výcviku ve famfrpálu nebelvírských se ujal sám Harry Potter.


„Není nějak přerostlý?“ pochyboval někdo.
„A ten účes…“
„Ale tak blesk na čele má a brejle taky… jo bude to Harry Potter!“

V jedné chvíli se škodolibým úsměvem Snape přerušil výcvik a oznámil: „Pottere, mám pro vás úkol, který naprosto odpovídá vašim mentálním schopnostem. Na chlapeckých záchodech došlo k menší nehodě a hrdina vaší proslulosti je přesně ten pravý, aby jej dokázal vyřešit.“ Pak už nikdo nepochyboval, že jde o Harryho Pottera.

Ukázalo se, že tou nehodou zřejmě Snape myslel, že se na záchodech usídlil bubák.

Nevysvětlovalo to sice, proč z nich Harry odchází s mopem, zvonem na toaletní mísu a zkroušeným výrazem ve tváři (asi se mu bubáka zahnat nepodařilo), ale celé to nakonec bylo další součástí našeho tréningu v kouzlech.


Skryli jsme se v okolí záchodů, a když bubák vylezl, každý z nás si vyzkoušel dobře známé kouzlo: „Riddikulus!“


Poté jsme se vydali poznat do Zapovězeného lesa jiné fantastické zvíře, které jsme dosud neznali. Šlo o bahnatce, o kterém nám profesorka Červotočková pověděla, že má vytříbený britský smysl pro humor. Cílem lekce bylo, odlákat bahnatce dál do lesa. K tomu jsme mu ale museli povědět nějaký vydařený vtip, navíc samozřejmě slušný! Když jsme zaujali bahnatcovu pozornost, stačilo provádět různé opičky a už jsme si ho vedli jako pejska na vodítku. I když se to nezdálo na první pohled, byl bahnatec vlastně docela roztomilá a přítulná příšera.


Poslední lekcí byla výuka v klasické kletbě „Mdloby na tebe!“ Posloužili nám k tomu vrhací koule nabité magií a vhodně pronesené zaklínadlo. Vrhali jsme tedy koule po sobě, co nám ruce stačily.

Hlavním bodem ale byl turnaj ve famfrpálu Nebelvír vs. Zmijozel.


Nejdřív jsme ani nevěřili, že spletitá pravidla hry pochopíme, evidentně nám nedůvěřovali ani naši vedoucí a o to větší radost měli, když jsme nasedli na košťata a vrhli se do hry.


Camrál lítal od obruče k obruči a všichni jsme se vyhýbali zákeřným potloukům.


V napětí jsme očekávali, kdy se zjeví zlatonka… a jak se ukázala ve hře, byla nepřehlédnutelná!


Naše síly byly vyrovnané a to se Snapovi nelíbilo.

A tak odvolal svoje hráče na tajnou poradu.

„Milí zmijozelští studenti, jsem pyšný na vaše výkony, ale mé obavy, že by famfrpálový pohár mohl opět zůstat v kabinetu profesorky McGonagallové, jsou větší. A tak jsem se rozhodl provést menší lest…“


Tajně poručil svým studentům, aby se pokusili zaklít košťata nebelvírských, ale aby jej nemohl nikdo podezírat, narafičil to slizký Snape tak, aby studenti použili proti nebelvírským to, co se předtím naučili.


A tak nejdřív ze záchodů přilákali bubáka a z lesa bahnatce, aby odvedl pozornost protihráčů.


Poté se na ně zmijozelští vrhli a snažili se uřknout každého, po kom vrhli začarovanou kouli.

Ale nebyl by to Harry Potter, aby se nepokusil překazit Snapovy plány, a tak nakonec ředitel zmijozelské koleje utrpěl další hořkou porážku.


A… svět Bradavic se pomalu rozplynul a nadešel čas dalšího vrhu kostkou.

„Neee, my chceme ještě Harryho Pottera!“ protestujeme, i když brzy nás ovládne očekávání, jaký další svět nás čeká…

Tentokrát rozplývající se kouř značí dech samotných draků, kteří se nesou v náručí vikingského válečníka.

„Ahoj všichni cvičitelé draků, mladí vikingové!“ A máme jasno, sám Škyťák nás přizval k dračímu dobrodružství.


Vysvětlil nám, že nyní je naším cílem pěkně se starat o tři mláďátka Bezzubky, která se nedávno narodila. Střídavě každá z našich chatek, tedy prý drakarů (což jsou vikingské lodě, kdybyste nevěděli), měla část dne jednoho dráčka na starost. A že to není jen tak řádně se o draka postarat, musí se vyvenčit, obstarat mu něco k jídlu, když smutní tak ho utěšit nebo nejlépe zabavit, to tedy alespoň nejlépe funguje na nás.

Během dne jeden z nás Škyťáka zastavil se slovy: „Škyťáku, na slovíčko.“

„Ano, mladý vikingský příteli?“ zajímal se hned Škyťák.


„Dráček, má asi zlomené křidýlko, dej mi lékárničku.“ Škyťák na chvíli znejistěl a mladý cvičitel draků pokračoval. „Víš co, jen jako!“ zašeptal. Nakonec se ukázalo, že bylo zranění vážnější a bylo nezbytné vyhledat slavnou vikingskou léčitelku, nejdřív jí vysvětlit, že je slavnou léčitelkou, a pak se konečně podařilo dráčka zachránit.

Ovšem aby se taková zranění dráčkům dál nestávala, bylo nezbytné je naučit létat. Všichni jsme se proto sešli u dračí cvičitelské dráhy (rozhodně to nebyla obyčejná opičí dráha, ale dračí dráha, protože se celá musela proběhnout s dráčkem a během toho jej vyhazovat a snažit se, aby vzlétnul.) Skutečně scházelo jen málo, aby dráčci létat začali.


Kromě toho jsme se taky naučili střílet s lukem a další vikingské dovednosti.


Nakonec jsme Škyťáka přesvědčili, že umíme draky cvičit skvěle, a tak nám je nechal na starost. „Ale hlídejte je jako oko v hlavě!“ upozorňoval, když se chystal jít se proletět s Bezzubkou. Měli jsme radost, že nám svěřil takovou důvěru, jenomže na obzoru se objevilo nečekané nebezpečí. A to pirátská vlajka plápolající vysoko na stěžni.


Z jiného světa sem doputovali ti nejnebezpečnější mořští desperáti, aby nám ukradli dráčky a vycvičili si je jako svoje zbraně, které by jim pomohly oloupit celý svět a snad i všechny světy další! Tak jsme se vrhli s piráty do boje.


Síly se zdály vyrovnané, jenomže prohnaný pirátský kapitán obešel naši obranu, kterou zatím zabavovali ostatní zlořádi. A draky se mu podařilo najít v jejich skrýši a nenápadně vynést.


„Johohó!“ radoval se kapitán. „Teď máme draky a všech sedm moří bude našich a ještě aspoň dvě k tomu! Mí věrní piráti, rozstřílejte tu špinavou vikingskou bandu z našich děl!“ Kapitán si totiž nevšiml, že jak předal draky svým podřízeným, ti zvedli kotvy a nechali ho vlastnímu osudu. A jeho osudem bylo padesát naštvaných vikingů, kterým právě ukradl jejich milované roztomilé dráčky!

Hrůzu v očích rozhodně kapitán nepředstíral, když jsme ho obklíčili s klacky a vším, co jsme měli po ruce, a chystali se ho ztrestat.

„Drazí vikingové, to je strašné nedorozumění!“ začal nás přesvědčovat. „Ti zlí piráti, proradní a ulhaní, mě zradili, to oni chtěli ukrást vaše draky, rozhodně ne já, já jim říkal, že by to bylo moc moc ošklivé, a ať to určitě nedělají!“


Nevěřili jsme mu ani slovo, ale pak řekl konečně něco rozumného. „Co kdybychom se domluvili, že vám odpřisáhnu na všechna mořská božstva a mořské panny, že vám pomohu získat draky zpátky, a když se nám to povede, vy mě propustíte, co říkáte, ruku na to?“

A tak jsme se nakonec domluvili, protože jak jinak draky zachránit? A hlavně, inu, začalo se nám zdát docela zajímavé stát se teď pro změnu zas piráty!

A abychom mohli být piráty, museli jsme se vypravit do přístavu v Tortuze, kde na pirátské základně kapitán slíbil, že nám obstará pořádnou loď, která nás přepraví až na tajný ostrov, kde jsou draci skrytí.


A když už jsme v Torzuze byli, nedalo nám to, abychom tu příležitost nevyužili k návštěvě místní pláže a tobogánu.


K tomu, abychom se přepravili na pirátský ostrov, jsme využili noc, škoda, že jsme po uplynulých dobrodružstvích nezvládli ponocovat až do rána a ověřit si, že naše základna opravdu zvedla kotvy a odplula.


Ale druhý den se zdálo, že jsme na místě a v čele s kapitánem jsme se vypravili do džungle, abychom našli tu skrýš bídných pirátů.


Jenomže jsme narazili také na známky po lidojedech. Nebo přinejmenším srncojedech, podle lebky, kterou jsme prozkoumali, ale kdo sní srnku, jistě by klidně mohl sníst i nás.


Cesta byla trnitá a museli jsme zdolat lecjaké překážky, ale základna už se blížila. Co však teď?


Naštěstí během celého dne sám od sebe každý oddíl promýšlel plán, jak získat draky zpátky. Naběhnout tam všichni na ně a piráty rozsekat? Obklíčit je a pak v nečekaný moment vyrazit? Nejdřív vyslat špiony, aby draky našli a pak udeřit? Všechny plány jsme nakonec využili a jeden byl zvlášť povedený. Jeden oddíl předstíral, že je kapitán zajal a vede nás jako dar novému pirátskému vládci. A tak jsme kňourali a vůbec předstírali, jak v uvěznění trpíme.

Novým vládcem pirátů se stal obávaný Černovous a bylo vidět, že i náš kapitán z něj má hrůzu.


Přivedl nás a předal, jak jsme se domluvili, ale co když nás teď zradí? Sami jsme si nebyli jistí, zda nám chce kapitán skutečně pomoct, anebo už si chystá další lest.


S nervy napnutými, až brnkaly jak struna kytary, jsme čekali, co se stane. Nakonec se však kapitán zachoval dle dohody a na jeho pokyn další oddíly zaútočily.


Sám se vrhnul na Černovouse a svedli spolu souboj s meči. Však proti nečekanému útoku se piráti nedokázali ubránit a za chvíli bylo vyhráno, dráčci se zas vrátili k nám a… to byl konec tohoto příběhu a této část hry. Ještě ten samý den nadešel další vrh kostkou.


Tentokrát nám bylo hned jasné, co přijde, a všichni jsme propukli v jásot, když se z kouře zjevila naše nejoblíbenější počítačová postava – Steve!


Co nás čeká bylo hned všem jasné: obstarat si suroviny, vycraftit si náčiní, zbraně a všechno, abychom si vytvořili vlastní příbytky. Ale dostali jsme od Steva i speciální úkol: až se setmí porazit příšery v lese a získat speciální křišťály, které nám umožní vyhrát tuhle část Jumanji. Tak vzhůru do světa Minecraftu!

Získat suroviny nebylo zas tak jednoduché. Protože každé naleziště hlídaly také příšery. Narazili jsme na Zombie a Creepera.


Důl s uhlím hlídal Kostlivec i s lukem a my se vyhýbali před jeho šípy (ještě že byly jen z papíru).


A nakonec jsme se dokázali proplížit taky přes celý houf Endermanů.


Když jsme vycraftili, co bylo potřeba, s chutí jsme strávili odpoledne stavěním svých příbytků a že jsme nápady přímo sršeli. Nesměl scházet obývák s veškerým vybavením a také ohrádka pro domácího mazlíčka – šneka.


Slunce však už zapadalo nad lesem a my se připravili, abychom přežili v příbytcích noc. Napjatě jsme očekávali příchod příšer.


A pak se zjevili Endermani.


„Tak běž, teď si na řadě, zaútoč na něj!“
„Ne, ty na něj zaútoč, ty seš na řadě!“
„Tak teda zaútočíme spolu, jo? A klidně mě můžeš držet za ruku, abychom zaútočili fakt oba naráz!“


Nakonec Endermani úpěli (docela i nahlas) pod útoky našich mečů a křišťály z nich padaly jeden za druhým.

A rychle dál, i když v Minecraftu bychom ještě zůstali, ale což, už za měsíc se do něj opět vypravíme na celý víkend. Co přijde teď?


A prý že má být den odpočinku! Tak jsme si tedy řádně odpočali, ale během pokémonního turnaje!


Každá chatka sváděla vyrovnaný souboj a občas se zjevili i Rakeťáci, aby nás obrali o pracně chycené Pokémony. Ovšem nakonec do finále turnaje mohli postoupit jen dva nejlepší.


Ale i všichni ostatní si vytvořili svoje pokébally:


Nebo vlastní pokémonní karty:


Avšak den ještě zdaleka nekončil a my dostali příležitost posunout se ve hře ještě o několik políček.


Tentokrát kouř v místnosti zhoustl víc než obvykle a zvenku se ozvala temná hudba. Za okny vidíme blížit se obrys vysoké postavy v černém… a ve dveřích se rozzáří světelný meč.


Všichni jsme strnuli.


„Obyvatelé Endoru,“ promluvil k nám dýchavičný hlas Darth Vadera. „S radostí vám oznamuji, že se stáváte součástí věčného Galaktického Impéria. Nyní já a moji vojáci prozkoumáme každý kout vaší planety, abychom mezi vámi objevili rebelské zrádce a ztrestali je mocí Temné strany!“

Tak konečně Star Wars!


Náš úkol se odhalil záhy. Jako rebelové jsme museli pašovat tajné zprávy, abychom odhalili kód ke štítu Hvězdy smrti, a naše stíhačky ji mohly zneškodnit.

Avšak na bitevním poli se pohybovala celá řada známých nepřátel, dokonce i Darth Maul se tu vyskytl.


A samozřejmě Boba Fett.


Po napínavém boji, kdy už nám skoro docházely síly, Darth Vader ukázal k nebi. „Ne! Hvězda smrti vybuchla!“

Všichni jsme koukali. „Ale jo, fakt tam asi něco bouchlo.“ Během toho všichni bojovníci Temné strany zmizeli. A nám bylo jasné, že další část hry máme za sebou. Ale co může přijít teď ještě lepšího?


Jupí! Tak přece jen uvidíme Thorovo kladivo v akci. Na nebi zahřmělo a v záplavě blesků se ve dveřích objevil nejmocnější Avenger. Alespoň o sobě sám tvrdil, že je nejmocnější a taky nejmoudřejší, o tom už bychom pochybovali.


Tím Thor zdůvodnil, že se stal soudcem ve sporu superhrdinů, kteří se tu sešli, aby nás vedli do boje. Hulk totiž nad sebou opět ztratil kontrolu a každý superhrdina má svůj vlastní plán, co s ním provést. Iron Man by ho rád opět změnil v doktora Bannera, protože jsou kamarádi. Spiderman se chystá Hulka uvěznit.


Kapitán Amerika si to s ním prostě na férovku rozdá, ale kupodivu se mezi námi objevil i Batman a Supergirl.


„Vy nejste z Avengers, ale z DC,“ vytýkáme znalecky.
„Ano,“ zachraptí Batman. „Ale na polapení Hulka jen síly Avengers nestačí, proto jsme přece zavolali i vás!“ Vyslechli jsme si tedy jejich návrh, že prostě Hulka vystřelí kamsi do vesmíru. Tak uvidíme, který plán nakonec vyjde.


Nejdříve jsme se tedy pod vedením jednotlivých superhrdinů dali do soupeření, abychom prokázali, který superhrdinský tým je nejlepší, a tak uskuteční právě svůj plán.


Krom prokázáním hbitosti, síly a týmové spolupráce:


Se někteří z nás naučili dokonce i létat:


Pak se však už Hulkův řev nesl nad lesy a my pochopili, že nemůžeme dále otálet. Každý z našich superhrdinských týmů měl vlastní ochranou bariéru, do které se snažil Hulka nalákat a uvěznit ho.


A že jsme opravdu opět museli všichni spojit síly, protože Hulkova moc byla až nad očekávání nekonečná.


Boj jsme brali naprosto ve vší serióznosti a každý se dle svých superschopností zapojil.


Nakonec to byl právě Iron Man, který se statečně na již poněkud vyčerpaného a sípajícího Hulka vrhl a dokázal jej srazit k zemi.


A Hulk byl zachráněn, a tím pádem splněn i náš další úkol. Ale jaké úkoly nás ještě čekají? Nadešel poslední den tábora, na hrací desce jsme se však ještě zdaleka neblížili do konce. Tak ono by nám zas tak ani nevadilo, neprchnout ze hry přesně na čas. Po celou dobu tábora jsme docela vytěsnili, že se blíží školní rok. Jak jen se to jmenuje ta knížka… Dva roky prázdnin? Ve hře Jumanji bychom je klidně prožili!


„JUMANJI VÁS VYZÝVÁ K POSLEDNÍMU ÚKOLU,“ vpadne do našich úvah hlas hry. „KDYŽ PORAZÍTE POSTAVY ZE VŠECH SVĚTŮ NARÁZ A PORAZÍTE TAKÉ STRÁŽCE HRY, UMOŽNÍ VÁM DALŠÍ VRHY KOSTKOU!“

A tak nastala finální bitva. Všechny postavy vytvořily obranu okolo hry, kterou chránil sám strážce.


A tak jsme museli překonat Darth Maula v souboji.

A s ním i další postavy Star Wars.


Nesměl nás nalézt ninja.


Museli jsme uniknout před bambitkou pirátky.


Nebo se proplížit okolo Endermanů.


Kdo se dokázal dostat až do středu bojiště a v šermu porazil Strážce hry, mohl vrhnout kostkou.


„A teď dvojku, honem musíme hodit dvojku!“ Konec hry už se blíží a zrovna když se to člověku nehodí, padají samé šestky!

Kostka se otáčí, ještě jednou a je to tam! Figurka se posunula do cíle a naši protivníci složili zbraně. Opět se z nich stali naši vedoucí a společně jsme se po zdárném dohrání šli posilnit.


Abychom pak vše oslavili na diskotéce.

I když léto končí, snad jsme hru Jumanji nehráli naposled. Co víme ale určitě, že do každého ze světů, kterými jsme prošli, se zas jednou rádi vrátíme.


A jaký z nich nás třeba čeká už příští léto? Prý se to dozvíme velmi brzy!

 


Zobrazit fotogalerii