Nad Brnem se snáší podzimní mlha, když již nedočkavě vyčkáváme se svými kufry, hůlkami, čarodějnickými klobouky (sovy si zřejmě všichni zapomněli), abychom se vypravili do kouzelnického světa. Jisté obavy nám působí, že nejsme na nástupišti 9 a ¾, ale na parkovišti 10, kam nedorazí ani bradavický vlak, ale autobus, takže si nejsme úplně jistí, zda nás dopraví správně. Ale kouzelná atmosféra nás už všechny ovládla, tak věříme, že všechno dobře dopadne a my stihneme naši výuku ve Škole čar a kouzel!


A netrvalo to vůbec dlouho a už jsme se vyrojili před bradavickým zámkem, a tedy přesně takhle bychom si ho klidně představovali. Točité schody vedou k našim komnatám a společenské místnosti, za velkou síní s vyřezávanými jídelními stoly je ještě zřejmě učebna obrany proti černé magii, protože vypadá jako tělocvična, a tak to bude dobrá učebna i oblíbené vybíjené. Po pár okamžicích, kdy jsme sbírali své dojmy už nás přišel uvítat učitelský sbor v čele s profesorem Remusem Lupinem.


„Milí mladí kouzelníci a kouzelnice,“ spustil Lupin, „vítám vás na víkendové výuce v kouzlech pro ty nejnadanější čaroděje, a to jste právě vy!“ Tak to nám samozřejmě ani nemusel říkat, ale povzbudilo nás to, že o našich skvělých kouzelných dovednostech ví už i někdo jiný než jen naši příbuzní, na kterých si je občas testujeme. „Jak jistě všichni víte, v letošním ročníku se v okolí školních pozemků pohybují mozkomoři, kteří zde hledají nebezpečného Siriuse Blacka.“ Tak to jsme teda naopak nevěděli, škoda, že nám to doma neřekli, bychom si nabalili víc zbraní, když tu jsou okolo příšery a ještě i vrazi… „Jelikož profesor Brumbál musel právě odcestovat, pověřil mě, abych vybral právě vás a vycvičil vás v obraně proti mozkomorům. Protože po celý víkend během jeho nepřítomnosti bude na vás, abyste zajistili, že mozkomoři neproniknou až do školy. Hned zítra vaše výuka započne!“

Seznámili jsme se hned se všemi dalšími profesory a staršími studenty. Jednu naši kolej vedla sama profesorka McGonagallová, další pak profesorka Prýtová (to je taková ta ušpiněná, co se pořád hrabe v rostlinkách, ale tentokrát byla docela čistá) a pak také Hermiona a Ron Weasley.

„Rone, ty bys měl bejt ve třetím ročníku, tak jak to, že máš fousy?“ nedalo nám to.

Z Ronových rozpaků, že je celý fousatý a vůbec vysoký, ho zachránil opět profesor Lupin: „To máte tak, Ron s Hermionou experimentovali s postaršovacím lektvarem, a tak dostali školní trest, že když chtěli být dospělí, tak ať teď dokážou, co umí, a schválně zda se o vás dovedou postarat.“
„Takže vlastně nejsou dospělí a my je nemusíme poslouchat?“

Nyní zas upadl do rozpaků profesor Lupin.

No jo, ale kde je Harry Potter? Konečně po chvíli okolo nás proběhl, zatímco ho z nějakého záhadného důvodu pronásledovala Hermiona s lihovým fixem, překvapilo nás, že na čele nemá svou jizvu, asi také nějaké kouzlo! Tak jsme se se všemi seznámili a taky s novými kamarády, ubytovali se, škoda, že nám zavazadla nevynosili domácí skřítci, ale prefekti to zvládli stejně dobře. V očekávání už jsme ani nemohli dospat, až výuka kouzel vypukne.


Kdybychom docházeli na výuku kouzel po celý rok, ani by nám nevadilo brzo ráno vstávat! A tak už jsme za svítání byli nastartovaní vrhnout se na to. A že nás čekal nabitý učební program!

Nejdříve jsme se naučili vytvářet cestovní kouzelnické klobouky s ochrannými runami. Což je velmi praktický magický předmět, protože kdykoliv by někdo měl obavu z mozkomorů nebo se mu začalo stýskat, stačilo si narazit klobouk.


Pak už si nás ale přebral bradavický hajný a vyučující péče o kouzelné tvory Hagrid.


Hagrid se nám svěřil, že má nový koníček. Svým magickým fotoaparátem totiž po Zapovězeném lese fotí ty nejvzácnější kouzelné tvory. A právě jeden takový někde pobíhá – chluposkřet lesní. O tom jsme fakt nikdy neslyšeli, tak jsme se těšili, až ho najdeme. A že to vůbec nebylo jednoduché, protože když se chluposkřet skrčí vypadá úplně jako hromada větví. Ale nakonec se nám to podařilo a díky spolupráci jsme jej nalákali i na vhodné místo, kde si ho Hagrid spolu s námi vyblejsknul.


A když už jsme byli v Zapovězeném lese, nedalo nám to, abychom se nevypravili i k Chroptící chýši, kam nás profesor Lupin velmi neochotně zavedl. Zkusili jsme na dveře všechna odemykací kouzla, a dokonce do nich i vší silou kopat, ale skutečně, nedá se do ní nijak dostat.


„A pamatuješ si, jak jsi na Pokémonech sliboval, že příště vezmeš palici a už se dovnitř konečně podíváme?“ Ale profesor Lupin dělal, jakože nás neslyší.

Abychom se o fantastických zvířatech dozvěděli víc, další hodina byla věnovaná právě jim! Ale ne že bychom biflovali nějaké tlusté učebnice v kožených vazbách, radši jsme si zahráli speciální kouzelnickou hru Řachavý Petr, jejíž součástí bylo zodpovídat otázky o kouzelných zvířatech. Věděli jste třeba proč kluběnky svůj dlouhý jazyk strkají spícím kouzelníkům do nosu? No přece protože se živí jejich holuby. A víte, kde má třaskavý skvorejš hlavu? My už teď ano, a jsou to vědomosti, které se nám do života každopádně budou hodit.


Na čtvrté hodině si nás přebral sám profesor Lupin a byl čas poučit s v obraně proti černé magii. Nedalo nám to, abychom se ho nejdřív nezeptali, jestli náhodou není vlkodlak. Jen rozpačitě zavrčel, že nemáme věřit všemu, co vidíme v nějakém filmu. Prozatím jsme se s tím spokojili, ale tušili jsme, že naše znalosti kouzelnického světa se nám ještě budou hodit. A že jsme profesora hned mile překvapili, když jsme správně určili zaklínadlo na zahánění bubáků. A právě o to při naší hodině šlo, protože bubák už pomalu lezl ze skříně.


„Ridiculus!“ vykřikli jsme sborem a bubák odtančil zpátky, kde se nejspíš schoval do kamen. Ale ne náhodou na sebe vzal podobu mozkomora. Právě zaklínadlo proti mozkomorům jsme se museli řádně naučit a vyzkoušeli jsme si ho hned několikrát. Tušili jsme, že už brzo ho nejspíš využijeme…

Stalo se to hned po chvilce klidu po skvělém obědě (ti domácí skřítci se tu fakt činí). Všichni profesoři i prefekti nás chvatně naháněli do teplého oblečení, protože mozkomorům se podařilo narušit kouzelnou bariéru okolo školních pozemků. Nejdřív jsme se statečně zhostili prvního velkého úkolu: obléct se.

„Já nevím, kde mám ponožku!“
„Ale tohle nejsou moje tepláky! Počkej, to jsou moje tepláky!“
„Já měl ty boty určitě tady a najednou tu nejsou, asi je někdo odčaroval!“
„Já čepici nepotřebuju, protože už jsem obutá a zpátky nejdu!“

Nakonec se nám podařilo zvládnout první úkol a vyrazili jsme bránit školu. I když se zdálo, že jsme v přesile, mozkomoři neznají strach.


Ale my taky ne! Jak nás profesor poučil, všichni jsme mysleli na něco hezkého, třeba jak ty mozkomory rozsekáme, a vrhali po nich jedno zaklínadlo Expecto Patronum po druhém. Někteří zkoušeli i oblíbené kouzlo Žer slimáky, nejdřív se nezdálo, že by na mozkomory fungovalo, ale tak za čtvrt hodiny, co jsme je proháněli po Zapovězeném lese, začali alespoň sípat, takže jsme došli k významného objevu, že možná i toto kouzlo na mozkomory zabírá. S pomocí profesora Lupina se je tedy podařilo zahnat, ale bylo nám jasné, že tímto naše povinnosti nekončí…


Čekala nás také ještě odpolední výuka. Vedle toho, že jsme se naučili celou řadu dalších zaklínadel (a hráli přitom vlastně vybíjenou, což bylo nejlepší), tak nadešel čas také obávané hodiny lektvarů. Profesor Snape se vřítil do učebny rozzuřený jako netopýr, kterého někdo probudil v pravé poledne. A to ještě výstřelem z kuličkové pistole.


„Takže vy máte být ti nejtalentovanější studenti v Bradavicích?“ syčel na nás. „To asi těžko, když tady nevidím nikoho ze Zmijozelu! Ale na pokyn ředitele Brumbála jsem se uvolil, že tady s vámi budu ztrácet čas marnou snahou naučit vás něco z těch nejnáročnějších nauk míchání kouzelných lektvarů. Avšak jedinou radost, kterou z toho budu mít, je, že se budu moct vysmát vašim trapným pokusům něco se naučit.“ No prostě Snape. Přesně takhle slizkého Snapa jsme si představovali!

Ale nikdo se neodvážil ani pípnout a všichni jsme dle postupu slívali dohromady krev ďasovce, trolí hleny, vývar mandragory a kdoví co ještě. Vše se krásně promíchalo, a dokonce naše lektvary začaly bublat, až Snape valil svoje nenávistné oči, jak jsme šikovní!


Pak nás vyzval, abychom své lektvary nalili do magického kotlíku. Neváhal nás také upozornit, že pokud jsme je nenamíchali správně, kotlík exploduje a vyhodí celou školu do vzduchu. Velmi opatrně jsme přikročili ke kotlíku a třesoucími se prsty vlily obsah dovnitř.

Jen okamžik se nic nedělo, pak však začal kotlík vřít a stoupat z něj nebezpečně páchnoucí kouř! Všichni jsme se skrčili před očekáváním rány…


Ale nic. Kouř vyvanul a jen bledý Snapův obličej z něj vystupoval, když na nás vrhl další škodolibý pohled.

„Nuže dobrá. Možná se vám podařilo nakonec jen díky štěstí uvařit vlkodlačí jed, který má tu schopnost, že dokáže odhalit pravou podobu vlkodlaka. Ale právě proto, že jste naprosto nesnesitelní šprti, uděluji vám školní trest!“ Krev v nás vřela a div jsme se na Snapa nevrhli. Na druhou stranu… školní tresty v Harry Potterovi vypadali vždycky hodně zábavně! A tak jsme dál poslouchali.

„Jak zapadne slunce, vypravíte se do Zapovězeného lesa i se svými lektvary. Najdete vhodné místo, kam umístíte past na vlkodlaka a pak v okolí počkáte, zda se do ní chytne. Pokud jste opravdu lektvar uvařili správně, možná vás vlkodlak nerozsápe!“ A Snape se otočil a vyřítil se z učebny.

Začalo nám to dávat smysl. Snape z celého svého zčernalého srdce nenáviděl profesora Lupina a chtěl před všemi odhalit, že je Lupin vlkodlak. A nás k tomu chtěl využít! Tak to ne, musíme nějak vymyslet, jak mu jeho plány překazit.


Ale na přemýšlení nebylo moc času, protože když jsme vyhlédli oknem, slunce už zapadalo, zatímco se všude po obzoru rozlévaly červánky. Byl čas vyrazit. Tedy nejdřív zase najít čepice, nákrčníky a dvě boty, které alespoň vypadají dost podobně a pak vyrazit.


Cestu neprostupnou tmou zapovězeného lesa nám značily magické zářící značky, které nás vedly až k Chroptící chýši, kde jsme měli umístit pasti na vlkodlaka. S každým krokem jsme si představovali, co na nás může v Zapovězeném lese vyskočit. Kentauři, obrovití pavouci… jednorožec, no to není asi zas tak hrozné, a pak…

Šustění listí, je to jen vítr? Pohybují se skutečně stíny kolem nás, nebo se nám to jen zdá? Nezdá! Jeden stín se začal rychle přibližovat a nám bylo hned jasné, že je to mozkomor! Ale profesor Lupin nás na ně připravil dobře, každý už uměl ovládnout svůj strach a použít patřičné zaklínadlo. Mozkomor se ztratil zpět ve tmě. Ale co to? Že by vlčí vytí?

„Támhle z tý tmy se to ozývá, jdem po něm!“ a všichni jsme se odhodlaně rozeběhli do křoví, dokud nás Ron nezarazil, že přece máme toho vlkodlaka nalákat, a ne ho zmlátit větvemi, jak jsme měli v plánu.


Dorazili jsme konečně k Chroptící chýši a začali po zemi vylívat svůj lektvar. Pak jsme se měli schovat, než vlkodlak přijde. Jenže se nám tak nějak nechtělo být až moc schovaný, abychom zas vlkodlaka neprošvihli. Ale nakonec se nám zjevil v plné kráse!


Jen se úplně nezdálo, že by se měl k tomu, aby si k lektvaru přičichl a zjevil se v lidské podobě (ale v pohodě, stejně jsme věděli, že je to Lupin, žejo), což bylo vlastně správně, protože jsme nechtěli udělat Snapovi radost. A tak se zas vlkodlak vytratil, ale v hlavě se nám ozval právě Snapův hlas.

„Jak se dalo očekávat, nedisciplinovaní nebelvírští studenti svůj úkol opět, a musím podotknout, že snad už posté, nesplnili, jak měli. Proč mě to vůbec překvapuje. Zároveň vám však se vší lítostí musím sdělit, že jsem zaznamenal, že právě k Chroptící chýši také míří celá horda mozkomorů. To jsem samozřejmě ale nemohl ani náznakem tušit, když jsem vás tam posílal. Můžete tedy jenom doufat, že se ředitel Brumbál nemýlil, když vás vybral jako talentované kouzelníky a že tedy alespoň tento úkol zvládnete, protože by mě samozřejmě nanejvýše mrzelo, kdyby se vám cokoliv zlého stalo.“ Doznívající Snapův protáhlý smích se pomalu vytratil. A my zůstali stát v naprostém tichu, ve kterém jen praskání ve větvích rušilo klid lesa. A to praskání se blížilo. A pak to znělo jako když někdo zakopl, ale to jsme si asi jen představovali, vzhledem k tomu, že se mozkomoři vlastně vznášejí.

Všichni jsme se srotili do kruhu, abychom viděli, odkud na nás přijdou.


„Lumos!“ rozsvítili jsme na pokyn své hůlky a už jsme mozkomory viděli. Teda jednoho, ale dost strašidelného, a protože všude kolem byla tma, nedalo se říct, že by tam nebyla stovka dalších. Každopádně naše zaklínadla na něj neplatila a už se zdálo, že tento souboj nemůžeme vyhrát…

Když se ze tmy vyřítil neznámý zachránce a zahnal mozkomory jedním mocným kouzlem. Pak se k nám otočil, celý v potrhaných hadrech, zarostlý.


„Jéé Hagrid!“
„Nee, Lupin!“ už jsme v tom začínali mít trochu zmatek, ale ve chvíli se nám uštvaným hlasem cizinec představil.
„Jsem Sirius Black…“ A že nám to nebylo hned jasné! „Nebojte se, nechci vám ublížit.“
„Ale my se tě nebojíme!“
„Aha… teda musíte mi věřit, všechno jsou to lži, já jsem nevinný! Nikdy jsem nesloužil Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“
„Ale my víme!“
„No tak to jsem moc rád! Počkejte… poslouchejte… mozkomoři jsou stále nedaleko a je jich čím dál víc, musíme odsud, k Bradavicím, nebo nás dostanou.“ Pak si ale Sirius všiml Rona stojícího opodál. „Ty! Kde máš svoji krysu, okamžitě mi dej svoji krysu!“ Chudák Ron, málem se hrůzou rozbrečel a koktavě odpověděl, že jeho domácí krysa se zrovna dneska někam ztratila. „Musím ji najít, pak ji roztrhám na kusy!“ řval dál šíleně Sirius.

Až jsme chudáka Rona museli utěšit, ať si z toho nic nedělá, že to se prostě občas stane, že přijde o svého mazlíčka. Nakonec Black slíbil, že kryse nic neudělá, dokud všechny nepřesvědčí o tom, že je to ve skutečnosti zvěromág Petr Pettigrew. A tak jsme se tedy domluvili, že ho v Bradavicích schováme, dokud krysu nenajdeme. A už jsme konečně mohli jít zpět. Jak jinak než kolem hřbitova.


Zvládnout se za jeden den naučit kouzlit, zahnat mozkomory, vylákat vlkodlaka a ještě zachránit nevinného Blacka to chtělo pořádně oslavit a jak jinak než na diskotéce!


Vzhledem k naší domluvě se Siriusem byl program po ránu jasně daný: najít Prašivku. Když už jsme byli v tom, samozřejmě jsme si mohli i zabalit, protože tak se nejlépe dalo zjistit, zda Prašivka někde na našich pokojích není. A když jsme ji nejdřív nenašli, i přes jisté protesty vedoucích jsme kufry zase radši vysypali, jestli se nám tam náhodou neschovala. Ale konečně už jeden z nás utíká po schodech a křičí: „Mám ji!“ Sirius se hned Prašivky chopil a odtáhl ji, aby si vysvětlili, kdo je tady padouch, který si zaslouží doživotí v Azkabanu. Jenomže nebyl čas dát vše do pořádku a Siriusovo jméno očistit. Protože za oknem už se zjevili mozkomoři…


Rychle jsme se chopili Siriuse a odtáhli ho schovat se do komnat. Netrvalo dlouho a mozkomoři prolomili ochranná kouzla a začali po něm pátrat přímo v Bradavicích. Ale my už byli zkušení lovci mozkomorů, a tak jsme Siriuse ochránili.


Jenomže někdo je musel vpustit dovnitř, někdo musel zrušit kouzelnou bariéru.

„Snape…“ bylo nám hned jasné. Všichni jsme se proto vrhli do finálního souboje, abychom mozkomory zapudili.

Snape už nám však šel vstříc a škodolibostí se úplně zalykal. „Konečně vás mám! Teď už se z toho nevymluvíte, vím, že pomáháte Blackovi! Všechny vás vyloučí z Bradavic a navrch pozavírají do Azkabanu. A jestli se na mě dnes opravdu ještě víc usměje štěstí, možná schytáte i mozkomorův polibek!“ A jako by se řídili jeho pokyny, mozkomoři vyrazili z křoví.


V lité bitvě létala kouzla na všechny strany, nešetřili jsme mozkomory ani Snapa, i když nám chvílemi docházeli kletby, které bychom na něj ještě mohli vyzkoušet. Když už jsme ho kletbou Žer slimáky zasáhli asi tak počtyřicáté, strhli z něj plášť a pocuchali mu splihlé vlasy, Snape hrůzou vyvalil oči, když zjistil, že nás nepřekoná. A jen jak projevil svůj strach, mozkomoři se vrhli na něj!


„A kdy přijde Voldemort?“ vyslovíme nahlas jméno Toho-jehož-jméno-se-nevyslovuje. Profesor Lupin jako vždy měl pro nás odpověď. Poděkoval nám, že jsme změnili dějiny kouzelnického světa a zastavili návrat Pána zla tím, že Petr Pettigrew byl chycen. Co tedy může nastat nyní, nikdo neví. A tak se znovu svolává Fénixův řád a my všichni se můžeme stát jeho členy a zastavit Voldemorta jednou pro vždy. A kdy? Dost možná už příští podzimní prázdniny! Tak s tím můžeme jedině souhlasit. Abychom se však na to představili, mohlo by se nám hodit nasbírat ještě nějaké zkušenosti na letních táborech!

 


Zobrazit fotogalerii