„Vítejte ve světě počítačových her, kde jen ti nejlepší hráči mohou uspět a zvítězit nad počítačovými postavami! Tento týden rozhodne, zda jsou lepší lidští hráči nebo umělá inteligence!“

Těmito slovy nás uvítal vládce počítačových her, tedy stvoření vypadající jako čuně z Angry Birds, zkombinované s vojákem zřejmě z Call of Duty a středověkým rytířem z Warcraftu. Ani jsme nedutali. Tedy docela jsme dutali a vůbec pokřikovali, ale nenechali jsme si jeho slova ujít.

„Dnes už jsou počítačové hry dokonalé, krásná grafika, hluboké příběhy, úžasná hratelnost,“ pokračoval, „mají však stále jednu chybu. Lidi. To lidi kazí nám počítačovým postavám pověst, když hry pořádně neumějí hrát, podvádějí, mlátí do klávesnic, když prohrají, a vůbec nás neumí docenit! A tak jsme se rozhodli, že lidským hráčům navěky vstup do počítačových her znemožníme.“


Tak to by byla teda rána! Samozřejmě čas se dá trávit spoustou jiné zábavy než jsou jen počítačové hry, od toho jsme se přece vypravili i na tenhle tábor, ale tak občas si zahrát, chvíli trochu... ne, to nemůžeme dopustit! Naštěstí se nás zastal Raubíř Ralf a přesvědčil ostatní počítačové postavy, aby nám daly ještě jednu šanci. Jestli dle pravidel absolvujeme tenhle turnaj, budeme čestně soupeřit proti sobě a počítačovým postavám, a nakonec proti nim zvítězíme, máme šanci svět počítačových her zachránit.

A tak jsme se do toho hned dali a bylo potřeba nejdřív projít nejjednoduššími hrami. Had a Angry Birds. Takový Had se stal nejlepší hrou na utužování kolektivu, když se máte proplazit složitou dráhou v objetí svých spoluhráčů, spolupráce je zásadní.


Ale neméně důležité je umět taktizovat a hlavně házet plyšákem, když přijde na hru Angry Birds. Pod vedením krále všech čuňat jsme vystavěli sněhové pevnosti, stejně jako hradby z krabic, abychom je pak mohli rozbombardovat během soubojů.


Zjistili jsme také, že s plyšovým Angry Birds se hraje vybíjená ještě daleko lépe než s míčem, a tak se plyšáková vybíjená stala každodenní volnočasovou aktivitou.


Plyšáků jsme si vůbec užili. Zabydleli se v jednom z mnohých pokojů (tenhle penzion, kde jsme spali, byl vůbec úplné bludiště se spoustou místností, které jsme postupně objevovali). Mohli jsme je kdykoliv navštěvovat, půjčit si je a číst si s nimi knížky nebo stavět stavebnice.


Herní světy Fortnite a Counter Strike nám zas daly příležitost vyřádit se se sněhovými koulemi. Stanuli jsme proti sobě, abychom si ověřili, kdo je nejlepší střelec. Kráčíme pomalu lesem, někdo se krčí za stromem a jako sniper číhá na svůj cíl, jiní bojovníci se shluknou v týmu a čekají na frontový útok.


A pak se v bojové zóně objeví vedoucí, v očích hrůzu, v ruce tiskne sněhovou kouli, až se rozpadá. V té chvíli všichni opouštíme vymyšlenou strategii a rozeběhneme se na něj, koule srší z nebe a z vedoucího je ve chvíli sněhulák.


Po prvních akčních bojích přichází den, kdy si máme trochu odpočinout. Ale naštěstí zde se nikdy neodpočívá válením se na posteli. Nejdřív nás čekal turnaj ve stolních a jiných hrách.


Hned pak jsme se stali staviteli svých vlastních měst a vrhli se do budování jejich infrastruktury. Správný starosta by měl nejdřív postavit radnici, myslet je potřeba také na domy pro obyvatele, kdo by nám jinak platil daně, že? Protože finance jsme potřebovali na ty opravdu důležité věci! Vystavění zoo, zábavního parku, aquaparku a samozřejmě hračkářství! Pak teprve ekonomika města vzkvétá.


Ale nesměli jsme zapomenout také na vojenskou základnu, protože jakýkoliv jiný oddíl na nás mohl seslat ničivou katastrofu. Ohrožovat nás pak mohlo mamutí stádo, nebo nebezpečný plyšový dinosaurus a co hůř, když nastala zombie lego apokalypsa! Dramatické scény, které se odehrály, by vystačily na nejeden katastrofický film.


Ale to už nás herní boss upozorňuje, že se náš turnaj přechýlil do druhé poloviny. Jeho sebejistota opadla, uvědomil si, s jak zkušenými hráči si zahrává! Uvrhl nás proto do světa Minecraftu!


A na ten jsme se dlouho těšili. Bylo zapotřebí vytvořit si své vlastní postavy a opevnit své pokoje předtím, než příšery z Minecraftu po setmění vyrazí.


Z chodeb se pak stala válečná zóna, z jídelny důl, kde jsme dolovali suroviny na výrobu všech zbraní, abychom noc přežili. Ale zas bylo vítězství na naší straně!


Jaký druh hry by nás ještě mohl překvapit? No, že si zazávodíme v cukrkárách přesně jak z Raubíře Ralfa jsme nečekali.


A závody to byly vpravdě šílené, za výfukem nám cválal vlkodlak, museli jsme projet celou ledovou dráhu a dávat pozor, aby nás protihráči nezpomalili výstřelem sněhovou koulí.


Pak jsme jen viděli počítačového bosse, jak šílí vztekem, že ani tyto překážky pro nás nic neznamenají. Uvrhl nás proto do náročnějších herních světů a my si zahráli na hrdiny RPG fantazy her. Jako orkové, nemrtví nebo temní elfové jsme se vydali do údolí, kde bájný poklad stráží duch lesního démona. Jen ti nejstatečnější a nejrychlejší dokázali propašovat z lesa tolik zlata, drahokamů a rubínů, aby si koupili vstup dál.


A konečně boss musel uznat naši porážku, ale nedaroval nám to! Nyní nás nechce z herního světa propustit. Co můžeme udělat? Napsat snad pohled domů, abychom se rozloučili, že už se s rodinami nikdy neshledáme? Ne! Postavili jsme se i této poslední překážce a sami se stali tvůrci her. Pro jiný oddíl jsme vytvořili vlastní hru, kterou když vyhrají, získají nápovědu, jak z herního světa uniknout.


A tak se třeba část z nás vydala přímo se světoznámou Larou Croft, aby objevili bájný poklad templářů!


Čas her už pomalu vypršel a před námi byl finální střet. Probojovali jsme si cestu přes všechny záporáky z předchozích dobrodružství a střetli se i s finálním bossem, kterého jsme roznesli na kopytech a získali tak vysílačku, která nám přivolala meziherní express, naši cestu domů.


No, možná kdyby se na jeden dva dny ten návrat odložil, vůbec bychom se nezlobili, protože svět počítačových her nás pohltil snad ještě víc, než s myší v ruce u obrazovky. Ale plačícímu bossovi, který je nakonec vlastně docela neškodný a osamělý, jsme slíbili, že ho jednou znovu navštívíme. Takže jen pro dnes: Game over.


Zobrazit fotogalerii